Život není jen o lítání mezi jednorožci, avšak nemusí být o neustálém sebepodceňování, nadávání na těžkej život a podkopávání sebe samých skrze naše (měnitelné) nastavení a nevědomé programy.
A to mám v práci téměř každý týden někoho, kdo prožívá deprese, ataky, úzkosti, je označen štítkem porucha osobnosti a jiné.
Zvu Tě k malému zamyšlení, vezmi si z toho to, co je pro Tebe užitečné a zbytek tu nech.
Říkáš si až nezdravě často:
Jak málo užitečné Ti jsou tyto myšlenky a zároveň, jak MOC je pochopitelné, že je vytváříš…
Výše i níže jsou signály, že v sobě pravděpodobně potřebuješ opečovat, obejmout své vnitřní dítě:
Jak to souvisí s naším vnitřním dítětem? 
A jak naše vnitřní dítě souvisí s egem?
Ego je část našeho Já, které je možno chápat jako představu o naší vlastní identitě a hodnotě nás samých, je to něco s čím se ztotožňujeme a lépe se tak orientujeme ve světě, v životě, v sobě. Naše mysl potřebuje vědět, a tak radějí něco ví, i to, co nemusí být pravda, než neví. Ano, naše mysl je plná paradoxů.
Ego se formuje ve společnosti, systému, rodině, prostředí, ve kterém jsme vyrůstali.
Formuje se s prožitky a zkušenostmi.
Například: v prostředí, kde byl přehnaný apel na to, abys měl/a dobrý prospěch a titul se naučíš, že lidi, kteří jsou hodni uznání jsou hlavně ti, kteří mají titul a jedničky. Část života se za tím honíš, pak nějak zapomeneš proč a není Ti v tom možná ani dobře. Až dalšími zkušenostmi zjistíš, že… možná to štěstí na jedničkách ani titulech nestojí. Další část života učíš svoji mysl věřit svým pocitům, jazyku duše, že na titulech a jedničkách tvý štěstí nestálo.
Doplňte si tam na místo jedniček krásné auta, hodinky, postavu, pořádek v bytě/ domě, tučné konto, krásnou pleť, pevný zadek, …cokoliv.
Ego nás chrání, brání a zároveň brzdí 
Miluju paradoxy. Strachy a potřeba se bránit je naprosto přirozenou a prospěšnou reakcí každého živého tvora. Otázkou je, před čím se vlastně bráníš a chráníš?
Příklad ega chránící přesvědčení o své identitě:
Když Vám někdo říká, že nesouhlasí, začínáte možná prožívat strach o svoji hodnotu, tento strach se projevuje tak, že se začínáte hádat a dokazovat druhé straně, že jste neudělali chybu, že jsou vaše postoje v pořádku. Nemá to nic společného s tím, že byste neměli schopnost uznat názor někoho jiného, je v tom ozvěna Vašeho vnitřního dítěte, těch nejhlubších přesvědčení.
Místo toho, aby vznikla přátelská obohacující diskuze a vy se dozvěděli z jakého důvodu si myslí, co si myslí, vzniká chvíle plná napětí, ve které jako dítě bojujete o svoji pravdu (kteráať už je to cokoliv a necháváte se ovládat emocemi. A nic obohacujícího ani konstruktivního z toho nevznikne. Né protože by nemohlo, ale proto, že Vaše reakce na nesouhlas jsou tak emočně zabarvené (skrze nevědomé programy), že to neumožníte. Na Vaší pravdě stojí Vaše hodnota. Mýlit se znamená ztrátu.
Všichni jsme jednou byli děti a prožili jsme to, co jsme prožili. Vychovali nás dospělí, kteří sami byli dětmi a prožili to, co prožili.
Není oběť není viník. Každý jedná v určitou chvíli nejlépe, jak ze svých aktuálních kapacit, vědomí, možností umí. Nesuď toho, v jehož botách si nestál. Žádné „kdyby“ neexistuje.
Prostředí a prožitky utvářely naše myšlení a hodnoty, ale nedefinují nás. Naše myšlení nejsme my. Naše myšlení je výsledkem pouze toho, co jsme se o sobě a o světě naučili v prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Přečti si to ještě jednou.
Když je dítě dítětem, nerozumí věcem, lidem, situacím v plném kontextu (to však ale ani když jsme dospělí😁), nemá logicky dostatek zkušeností, kritického myšlení, informací o tom, jak funguje lidské myšlení ani nadhledu na to, aby pochopilo, že v životě dospělého je jeho potřeba banalita (pro něj je to aktuálně všechno co má – hračka, obrázek který nakreslilo, čas s kamarádkou, potřeba nebo představa). Máma něco říká „jen tak, protože je unavená“ ale ono věří, že když to říká máma, je to absolutní pravda. Táta něco říká ze svých emocí v mezi řeči, protože vůbec netuší, že se to někoho může dotknout. Dítě slyší, vnímá, vztahuje si to k sobě, nevědomě.
Dítě vše přijímá jako objektivní pravdu a vystavuje podle toho svůj systém hodnot, který si opakováním neustále zvnitřňuje (programuje) a na základě toho nevyhodnocuje / neposuzuje pouze věci okolo, ale především sebe. A nejsou to pouze slova, ale i postoje a chování systému (rodinný/ škola), ve kterém vyrůstá.
A tady si můžete navnímat podobnost s egem. Vaše vnitřní dítě je tak trošku i Vašim egem.
Nemá to moc společného s vnějším světem, budou reagovat jinak, protože mají jiné vnitřní nastavení, jinou zkušenost, jiný systém hodnot, sebe~vědomí.
A už jsme zase na začátku u ega a vnitřního dítěte.
V Instagramové anketě jste mi odpověděli, že Vám v dětství nejčastěji chybělo:
Mám pro Vás Tipy, které Vám mohou pomoci na cestě zanechání minulosti minulostí a restrukturalizaci svých přesvědčení a hodnot či smýšlení o sobě samých. Cestě přijetí a porozumění.
Minulost (zatím možná) ovlivňuje naší přítomnost, ale budoucnost závisí na tom co uděláme teď.
Napiš si, jaký vnitřní dialog Ti po většinu času hraje v hlavě a kam Tě tato Tvá konverzace posouvá?
Když jsem toto cvičení napsala klientce, její popis zněl, kopíruji z karty:
„Nic nestíhám, mám pocit, že nic co dělám nemá smysl, vlastně se jen honím pro moji rodinu a stejně je to málo, jsem paralyzovaná, jsem unavená, jsem nemožná a štvu sama sebe a štvou mě všichni okolo mě. Mám sílu to zvládnout ale nevím jak začít, jsem ztracená.“
Je tu někdo, kdo tenhle stav nechápe? Já ho moc dobře chápu a věřím, že tento stav si nevytvořila ze dne na den a né vědomě, právě nevědomým jednáním.
Jenže všechny volby, které neuděláme vědomě, uděláme nevědomě a to je taky naše…Takže co nám zbývá?
Programovat si to, co je nám užitečné a dostat do automatů takové přesvědčení, abychom i v případě autopilota byli safe, ROZUMÍME SI.
Po 2 měsících je její vnitřní dialog tento, kopíruji z karty:
„Přijímám nedokonalosti života a začínám jim rozumět, stíhám co stíhám, jsem vděčná za to, kým se stávám, jsem láskyplná žena, jsem milující máma, těší mě, co jsem vytvořila, těší mě, jak se posouvám, serou mě někteří lidi ale aspoň mám na čem pracovat, rozhodla jsem se odjet na meditační pobyt. Děkuji ze srdce, nemůžu uvěřit, že to píšu zrovna já, věčný pesimista a už vůbec nemůžu uvěřit tomu, co jsem napsala před těmi týdny.“
Podotýkám, že její den vypadá dost podobně, ale její způsob jakým kouká na svět se změnil.
❤️🔥 Půjdeš se mnou do výzvy? Chceš se cítit jinak?
Změň svůj vnitřní dialog. ❤️🔥
Jak bys mluvila k člověku kterého bys chtěla podpořit?
Každý den si se sebou sedni na krátké rande a nastav si budík na 5 minut (ano celých 5 minut). V těchto minutách využij všechny začínající věty a doplň je:
Tvůj vnitřní dialog veď ve směru self~podpory kdykoliv si UVĚDOMÍŠ, ŽE MŮŽEŠ.
A pokud si uvědomíš že můžeš a neuděláš to, pak už je to vědomá volba.
🖨️ Vytiskni si výzvu a vylep na nástěnku nebo ledničku.
POCTIVĚ ODŠKRTÁVEJ DNY A VYPLŇUJ OKÉNKA. SLEDUJ, JAK SE MĚNÍ TVOJE SUBJEKTIVNÍ PROŽÍVÁNÍ. <3
Všímáš si, že se Ti vrací nějaké situace z dětství, podobné těm v dospělém životě? Ty, ve kterých jsi se cítila špatně, bylo Ti ukřivděno, někdo dělal to, co se Ti nelíbilo,…? V dospělosti si nevědomě vytváříme situace, ve kterých se cítíme tak, jako když jsme byli děti.
Pokud převezmeš zodpovědnost za své emoce a prožívání, můžeš se do té situace vrátit jako svoje starší já, chytit své malé já za ruku a nabídnout mu přesně to, co potřebovalo.
PODSTATNÉ: BEZ LÍTOSTI, SE SOUCITEM A TO JE VELKÝ ROZDÍL.
Nedělej ze sebe lítostí oběť (pokud nechceš být oběť). Hovoř se sebou soucitně jako k človíčku, kterej potřebuje podpořit, jelikož ještě nechápe celý kontext a mohl by si myslet, že ho tato situace může definovat.
Já si takto vysvětlila (několikrát). Př. že mě rodiče milovali úplně stejně jako brášku, kde se vzaly mé pocity křivdy a strachy říct NE.
Vysvětli to té části Tebe, která pořád volá o pozornost, NO TAK JÍ TU POZORNOST DEJ, VČAS A VĚDOMĚ.
Text aktualizuji.
Každý čin je projevem lásky nebo voláním o ni.
Přijetím někoho a situace dáváš dárek PŘEVÁŽNĚ SOBĚ. Je to akt velké lásky k sobě samému, avšak, je to proces, nikoliv výsledek jednoho rozhodnutí. To jedno rozhodnutí je začátkem toho procesu.
Jsem (divo)žena, co se skrze svůj vlastní příběh stala průvodcem na cestě ke zdraví mnoha lidem se zdravotními dysbalancemi. Začalo to výživou, no rychle to překročilo i do jiných sfér. Provázím lidi na cestě k životu v souladu se sebou, tedy ve zdraví. Jako nástroje při provázení klientů mi slouží nikdy nekončící cesta studia, správné návyky, soucit, moudré otázky a pokora.
Jana Zahradníková
Průvodkyně sebepoznáním
